Od roku 1991 do dnešního dne, aneb cesta Ukrajiny do Evropy

Ukrajina v pátek 27.6.2014 podepsala Asociační dohodu s EU. Cesta Ukrajiny k tomuto dokumentu byla výjimečně trnitá. Ukrajina se k podepsání připravovala od roku 2007. Kvůli podepsání Dohody se na Ukrajině odehrála revoluce a byl svržen Viktor Janukovyč. Kvůli Dohodě Ukrajina ztratila spoustu hrdinů, díky Dohodě bude žít novým způsobem.

Asociační dohoda Ukrajiny s Evropskou unií nahrazuje Dohodu o partnerství a spolupráci. Po jejím podepsání Ukrajina a EU přechází k politické asociaci a ekonomické integraci. Dohoda dává Ukrajině šanci stát se plnohodnotným členem EU.

Vztahy mezi Ukrajinou a EU začaly ještě v roce 1991, kdy ministr zahraničí Nizozemska, které tehdy EU předsedalo, jménem Unie oficiálně uznal nezávislost Ukrajiny.

Přípravy k podepsání Dohody začaly v roce 2007

Jednání o podepsání Asociační smlouvy začala ještě 5. března 2007, kdy byl prezidentem Ukrajiny Viktor Juščenko. Zajímavostí je, že tehdejším ukrajinským premiérem byl Viktor Janukovyč.

Poté, co se Viktor Janukovyč v roce 2010 stal prezidentem Ukrajiny,  pokračoval v eurointegračním kurzu. Ale již během jeho inaugurace se objevily některé náznaky, které možná již tehdy nastínily konec jeho politické kariéry (vchodové dveře do budovy Nejvyšší rady, ve které probíhala inaugurace prezidenta, průvan zavřel Janukovyčovi přímo před nosem).

Během let 2007 – 2012 proběhlo 21 kol rozhovorů ohledně příprav Ukrajiny na asociaci mezi ní a EU a 18 kol jednání o stvoření zóny volného obchodu.

9. září 2008 bylo na summitu Ukrajina – EU v Paříži rozhodnuto o kompromisním řešení ohledně názvu nové smlouvy jako Asociační dohody a bylo domluveno, že k jejímu podepsání dojde v roce 2009. Poté téma vstupu Ukrajiny do EU bylo na nějakou dobu odloženo.

Janukovyč zpočátku vedl politiku eurointegrace

V roce 2010 prezidentské volby vyhrál Viktor Janukovyč. Dostal 48,95% hlasů, zatímco jeho protikandidátku Julii Tymošenkovou, kterou Janukovyč poté zavřel do vězení, volilo 45,47% voličů.

I když byla Strana regionů, kterou vedl Viktor Janukovyč, 11 listopadu 2011 se v Bruselu konalo poslední dvacáté první kolo jednání o asociaci Ukrajiny, během kterého byly dohodnuty všechny části textu Dohody.spojována se silně proruskými pohledy, přesto vedla až do podzimu 2013 proevropskou politiku a připravovala ukrajinskou legislativu na podepsání Dohody s EU. Podle samotného Janukovyče byla Strana regionů na počátku své existence přívržencem cesty do Evropské unie.

19. prosince 2011 během patnáctého summitu Ukrajina – EU v Kyjevě lídři Ukrajiny a Evropské unie oficiálně ohlásili završení jednání ohledně Asociační smlouvy.

30. března 2012 v Bruselu šéfové jednacích delegací parafovali Dohodu (za Ukrajinu ji podepsal ukrajinský diplomat ruského původu a současní ministra zahraničí Ukrajiny Pavlo Klimkin)

Text Asociační dohody Ukrajiny s EU byl v ukrajinštině publikován 20. června 2013 na oficiálních stránkách Výboru pro eurointegraci Nejvyšší rady Ukrajiny. V srpnu téhož roku byl zveřejněn na stránkách ukrajinské vlády.

Janukovyč si to rozmyslel

28. listopadu 2013 měla být Dohoda podepsána na sedmnáctém summitu Ukrajina – EU. Ale 21. listopadu ukrajinská vláda nečekaně oznámila zastavení příprav na podepsání dokumenty, čímž si prakticky podepsala rozsudek smrti a na mnoho let změnila osud Ukrajiny.

Ten samý večer, nehledě na silný déšť a zimu, se na kyjevském hlavním Náměstí (Majdanu) Nezávislosti a na náměstích mnoha ukrajinských měst spontánně scházeli lidé, aby vyjádřili podporu eurointegrační cestě Ukrajiny. Toho večera začala ukrajinská revoluce důstojnosti, začala „zima, která změnila Ukrajinu“.

První 3 měsíce boje

21. listopadu se v Kyjevě na Majdanu Nezávislosti a na náměstích dalších ukrajinských měst shromáždili lidé na podporu eurointegračního kurzu Ukrajiny. Právě ten den vláda premiéra Mikoly Azarova zastavila přípravy na podepsání Asociační dohody Ukrajiny s Evropskou unií.

Ještě 21. listopadu lidé šli k prezidentskému paláci na Bankovní ulici, který ochraňovaly speciální jednotky policie Berkut, které se později „proslavily“ krvavým rozháněním demonstrantů revoluce. Tehdy na Majdan poprvé přijeli opoziční politici, i když své protestní akce plánovali až na 24. listopadu.

Již 22. listopadu obvodní administrativní soud Kyjeva přijal žádost kyjevské radnice na omezení protestních akcí na Majdanu Nezávislosti. Aktivisté se tedy přestěhovali na Evropské náměstí, ale na Majdanu zároveň vyrostlo stanové městečko, kolem kterého se objevily první barikády.

Ten samý den začaly první střety, které se odehrály mezi příslušníky speciálních jednotek policie Berkut (jim pomáhali takzvaní „tituškové“ – mladíci sportovní postavy najatí tehdejší vládou pro vyvolávání nepokojů a provokací) a účastníky Euromajdanu. Berkutovci proti účastníkům shromáždění za evropskou integraci použili slzný plyn.

30. listopadu krátce před 4. hodinou ranní se na Majdanu Nezávislosti objevily stovky Berkutovců, kteří obklíčili aktivisty Euromajdanu.

Tehdy příslušníci jednotek Berkut mlátili všechny bez rozdílu: studenty, ženy, novináře. Mnoho lidí bylo zatčeno. Velké množství demonstrantů bylo těžce zraněno. Objevili se první „beze stopy zmizelí“ lidé.

Představitelé tehdejší vlády obhajovali noční útok potřebou vyklidit Majdan Nezávislosti kvůli postavení vánočního stromku na náměstí. Účastníci Euromajdanu vánoční strom poté nazvaly prostě „Jolka“ a jeho kostru ozdobili různými vlajkami a plakáty.

Den poté, 1. prosince, do ulic Kyjeva vyšlo půl milionu lidí. Po oficiální demonstraci aktivisté začali obsazovat budovy státních úřadů. Některé se opravdu podařilo obsadit. K sídlu prezidenta přijeli aktivisté (kteří jsou nyní považováni za provokatéry) traktorem, který vzali městským službám, a kterým se pokoušeli najíždět na jednotky Berkut, proti kterým použili i slzný plyn a dělobuchy. Po tomto útoku represivní složky dostaly rozkaz k opětovnému rozehnání protestů. Policisté opět s drastičností sobě vlastní začali mlátit každého, kdo byl po ruce. Zmlácené a zraněné demonstranty hospitalizované v kyjevských klinikách poté policie unášela přímo z nemocničních lůžek. Někteří skončili ve vězení a před soudy a někteří… v lesích u Kyjeva.

K dalšímu obnovení represí došlo 8. prosince poté, co část aktivistů povalila sochu Lenina na bulváru Chreščatik blízko Majdanu Nezávislosti. Tato událost vyvolala rozporuplné reakce společnosti. Na scénu podia na Majdanu Nezávislosti ihned po povalení přinesli část sochy Lenina.

Poslanec za stranu Vlast Andrij Ševčenko ujišťoval, že povalení sochy Lenina je iniciativou lidí a že událost nebyla ani probírána ani schválena Euromajdanem.

Lídr strany UDAR Vitalij Kličko ujišťoval, že opozice nepřijímala žádné rozhodnutí ohledně sochy Lenina, která byla povalena v Kyjevě neznámými lidmi. Poslanci strany Svoboda povalení sochy Lenina neodsoudili.

Třetí neděli Euromajdanu se do ukrajinské metropole sjelo podle různých odhadů od 50 tisíc (podle odhadů policie) do 1 milionu (podle odhadů opozice) demonstrantů. Aktivisté začali aktivně upevňovat barikády. Ale 9. prosince se policii a armádě podařilo barikády prolomit a početné oddíly speciálních jednotek ministerstva vnitra a ministerstva obrany se dostaly do Kyjeva. Začala nová panika a aktivisté se připravovali na útok represivních složek. Jak se tehdy ukázalo, tak ne nadarmo, protože ve vládní čtvrti opravdu policie zaútočila. Tu noc policie rozebrala téměř všechny barikády a vyčistila stanové městečko. Vedla si přitom o poznání opatrněji, než v noci na 30. listopadu, ale stále ještě dost brutálně.

Po těchto událostech na Ukrajinu přijela vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Catherine Ashtonová, která ostře odsoudila postup ukrajinské vlády.

Ale v noci 11. prosince milice pokračovala v rozhánění Majdanu. Znovu jsme viděli rozbité hlavy, slzný plyn, paniku a strach. Tyto události však vedly pouze k dalšímu zvýšení počtu demonstrantů v ulicích. Lidé se do Kyjeva sjížděli z různých koutů Ukrajiny a nové barikády rostly přímo před očima.

Dále se na Majdanu konal koncert legendární ukrajinské kapely Okean Elzy a lidé slavili Vánoce.

A poté přišly na řadu skandální „zákony 16. ledna“, jejichž přijatí vedlo k bojům na ulici Hruševského. Tyto „diktátorské zákony“ přinesly zpřísnění zodpovědnosti za lživé obvinění, za nepokoje při masových akcích a trestní řízení v nepřítomnosti.

Kvůli těmto skandálním zákonům celkovou mobilizaci na Majdanu Nezávislosti v Kyjevě vyhlásilo více než 100 občanských organizací.

18. ledna lidé přišli k Nejvyšší radě Ukrajiny, ale byli vytlačeni na ulici Hruševského, na které se několik dní vedly tvrdé boje, které vedly k obětem na životech z řad aktivistů.

V boji za svá práva zahynulo minimálně pět lidí.

Kromě toho docházelo k únosům a mučení aktivistů. Mezi nimi byl například vedoucí Automajdanu Dmitro Bulatov.

„Diktátorské zákony“ byly nakonec zrušené a demisi podal premiér Mykola Azarov.

Později poslanci Nejvyšší rady schválili zákon o amnestii. 14. února Generální prokurátor Ukrajiny Viktor Pšonka ujišťoval, že všichni lidé zadržení během protestů byli propuštěni a že trestní řízení proti nim budou zastavena během měsíce, pokud demonstranti dodrží podmínky předešlých dohod.

Aktivisté částečně ustoupili a vyklidili úřední budovy, částečně rozebrali barikády v centru Kyjeva. V mnoha ukrajinských městech aktivisté opustili obsazené budovy krajských úřadů.

V neděli 16. února aktivisté vyhlásili „pokojný útok“ na sídlo ukrajinské vlády, od které vyžadovali splnění svých požadavků.

V úterý 18. února policie nepustila dav demonstrantů k Nejvyšší radě. Kvůli tomu začaly krvavé boje. Policie i aktivisti použili střelné zbraně.

Jak tehdy řekl koordinátor lékařské služby Majdanu Oleh Musij, během střetů v Kyjevě toho dne zemřelo 70 – 100 lidí.

Poslanci Nejvyšší rady odhlasovali návrh Usnesení o odsouzení použití násilí, které vedlo k smrti pokojných občanů Ukrajiny a lídři opozice se zúčastnili jednání s Viktorem Janukovyčem.

Masové vraždění lidí s dřevěnými štíty

Jednou z nejstrašnějších stránek historie Ukrajiny se stalo rozstřílení lidí na Majdanu. Tehdy aktivisty Majdanu několik dní zvěrským způsobem zabíjeli odstřelovači.

Masové vraždění Ukrajinců se konalo od 18. do 20. února 2014.

Nemálo aktivistů uhořelo v kyjevském Domě odborových svazů.

Celkově podle oficiálních úřadů během bojů zahynulo 96 lidí, neoficiálně se mluví o více než stu. Nyní rodinám zahynulých ukrajinská vláda vyplácí kompenzace. Hledají se viníci.

Janukovyč utekl, zemi ovládla opozice

21. února se konalo jednání v Administraci prezidenta Ukrajiny.

Tento den Janukovyč souhlasil s předčasnými prezidentskými volbami a s návratem k Ústavě 2004. roku.  Bylo ale již příliš pozdě. Lidé požadovali okamžitou změnu vlády.

A již večer 21. února Janukovyč a jeho krvavá parta opustili Kyjev. Mluvilo se o tom, že odletěli do Charkova, kde se mělo konat zasedání Strany regionů, ale na něm se Janukovyč neukázal. Poté se říkalo, že se prezident ukrývá na Krymu. Nakonec svá prohlášení dával mezinárodně hledaný Janukovyč z ruského Rostova na Donu.

Tehdy se vlády shodně s ústavou ujala Nejvyšší rada Ukrajiny. 22. února 325 ukrajinských poslanců schválilo usnesení „O organizačních otázkách spojených se začátkem platnosti aktu o obnovení platnosti Ústavy 2004. roku“. Tehdy poslanci hlasovali pro odvolání Viktora Janukovyče, který se dodnes nazývá jediným legitimním prezidentem Ukrajiny.

Předsedou Nejvyšší rady Ukrajiny vykonávajícím funkci prezidenta byl zvolen Oleksandr Turčynov. Předsedou vlády se stal Arsenij Jaceňuk.

Také byla na svobodu propuštěna oponentka Janukovyče Julie Tymošenková.

V té době se Ukrajina a celý svět dozvěděli o zvrácenosti Janukovyče. Ukrajina byla a do dnes zůstává na hranici státního bankrotu, obyvatelé země žijí hluboko pod evropskou životní úrovní, ale Janukovyč a jeho banda si žili v honosném přepychu. Janukovyčova luxusní rezidence v Mezihoří u Kyjeva byla jen, jak se později ukázalo, špičkou ledovce. Přitom právě zde byla objevena soukromá sbírka historických automobilů a motocyklů, dvoukilový zlatý bochník chleba, soukromá zoo, napodobeniny antického paláce, středověký zaoceánský koráb… Jen lustry v janukovyčově rezidenci stály 30 milionů euro…

Ukrajina se vrátila na cestu evropské integrace.

Dočasná vláda se na začátku března vrátila na cestu vedoucí k podepsání Asociační smlouvy s EU.

A již 21. března 2014 se v Bruselu konala ceremonie podepsání politické části Asociační smlouvy mezi Ukrajinou a Evropskou unií.

Z ukrajinské strany Smlouvu podepsal premiér Ukrajiny Arsenij Jaceňuk. Za Evropskou unii ji podepsali předseda Evropskérady Herman van Rompuy, předseda Evropské komise José Manuel Barroso a hlavy všech členských států EU. Podepsány byly pouze ty části smlouvy, které se týkají politické spolupráce, otázek bezpečnosti a boje s terorizmem.

Porošenko dal jasně najevo, že podepíše Smlouvu

Nově zvolený prezident Ukrajiny Petro Porošenko ujistil, že Ukrajina podepíše Asociační smlouvu s EU. Porošenko vlastně začal pracovat nad Smlouvou ještě ve vládě Mykoly Azarova.

„Já jsem od první minuty ve funkci prezidenta připraven podepsat. Myslím, že 27. (června) ji podepíšeme“

7. června ráno Petro Porošenko složil přísahu prezidenta Ukrajiny. Porošenko přísahal s rukou položenou na Ústavě a na Peresopnickém evangeliáři ze 16. století. Poté již začala jeho aktivní politická činnost a zejména příprava na podepsání smlouvy s EU.

Východní soused Ukrajiny, tedy Ruská federace, se nemůže smířit s demokratickými volbami na Ukrajině. Experti na mezinárodní otázky připouští, že i anexe Krymu i destabilizace situace na východě Ukrajiny jsou spojené s pokusy Ruska znemožnit Ukrajině podepsání Smlouvy s EU. I když oficiálně to Kreml nepřiznává. Prezident Evropské komise José Manuel Barroso oznámil, že Ukrajina, Rusko a Evropská unie budou konsultovat asociaci 11. července.

Ukrajinský premiér Arsenij Jaceňuk prohlásil, že Ukrajina je připravena uklidnit obavy Ruska ohledně podepsání ekonomické části Asociační smlouvy a vytvoření zóny volného obchodu s Evropskou unií během technických konzultací.

„Ukrajina je připravena vést veřejné technické konzultace ohledně implementace smlouvy. Ať nám Rusové řeknou, v čem pro sebe vidí rizika“