Pohanské, nikoliv křesťanské Velikonoce

Tento článek je reakcí na slova různých kardinálů, kteří pravidelně rok co rok vykřikují do světa, že Velikonoce jsou původní křesťanský svátek, který „poateičtila“ čtyřicetiletá komunistická propaganda. To je částečně pravda, ale nějak se zapomíná dodávat, že původní význam Velikonoc „pokřtila“ téměř dva tisíce let trvající křesťanská propaganda.

Vraťme se v čase do roku 8 př.n.l., čtyři roky před narozením Krista. Podívejme se na obyčeje nekřesťanských národů obývajících Severní a Střední Evropu.

Každý rok z jara, první sobotu po jarní rovnodennosti (21. března) nazývanou Sunnabend, měli tito lidé ve zvyku setkávat se mimo své osady, sbírali dřevo, pokládali v blízkosti významného dubu a zapalovali. Lidé stáli okolo ohně, klekali a prosili Sunnu, jejich bohyni soumraku, o návrat vytoužených jarních dní. Nastal čas, kdy si jsou jarní den i noc rovny, kdy končí zima a začínají se teplé měsíce (zajímavostí je to, že německé slovo sobota – Sonnabend – pochází od sobotní noci, během které byla uctívána bohyně Sunna).

Poté, co byly v tuto sobotní noc složeny oběti bohyni jara, lidé odcházeli domů, aby se za úsvitu opět setkali, aby mohli společně hledět k východu, na vycházející slunce, a děkovat bohyni za vracející se dny jara.

Ten den, čili první neděle po 21. březnu, byl svátkem, dnem radovánek s mnoha slavnostmi a zábavou. Jedna z her, které se hrávaly, byla založena na hledání obarvených vajec. I když barev bylo více, převládala červená, symbolizující krev (tedy život), a zlatá, symbolizující sluneční paprsky. Mnoho vajec bylo obětováno bohyni jara, další se prostě snědla. Vejce byly symbolem na jaře se probouzejícího života. Pekly se také různé placky, které byly skládány v oběť bohyni.

Proč Velikonoce?

Pokud propátráme historii několik století po Kristu, zjistíme, že pohanské národy v Evropě stále slavily svátek jara a bohyně soumraku, o kterém je řeč výše. Tato bohyně byla známa pod jménem Eostre (Ostera), které později nahradilo starogermánské jméno Sunna, charakteristické pouze pro některé oblasti.

V průběhu mnoha staletí národy Persie a Asýrie osidlovaly Střední Evropu. I tyto východní národy uctívaly jarní božstvo a pořádaly slavnosti na jeho poctu, které tvořilo část jejich kultury. Charakteristickou vlastností je to, že i zde bylo zvykem barvit vejce. Starodávní Peršané například slavili svátek nového roku na jaře a dávali si přitom navzájem dárky. Slavnosti všech těchto národů si byly velmi podobné. Byl pouze jeden velký rozdíl a to jméno bohyně. U Pršanů a Asyřanů to byla Ištar, zatímco germánské národy uctívali bohyni Eostre. I když je evidentní vztah mezi těmito dvěma jmény, naše vlastní Velikonoce se překládají na anglický výraz Easter.

A tak se stalo, že severoevropské národy zaměnili název svého božstva Sunna na Easter. Přesto se však jedná o ten samý svátek, to samé božstvo a zvyk uctívat ho přetrval stovky let. Z důvodu zvyšující se migrace nových národů z východu byla tradice stále silnější.

Jakým způsobem tento pohanský svátek ovlivnil Křesťanství?

Pravá biblická církev založená 31 let po Kristu Velikonoce nikdy neslavila. První Křesťané slavili židovský svátek (který podle toho, co říká Starý zákon, dal Bůh Izraelitům) také v novém duchu na památku událostí, které byly spojeny s tímto svátkem. Pravá církev Boží nikdy neslavila den, který měl připomínat Zmrtvýchvstání. Připomínala si pouze památku smrti Krista (Novozákonní svátek Pascha).

Na začátku druhého století jiná církev, která si přivlastnila právo na to, že je pravou církví Kristovou, namísto svátku Paschy zavedla nový svátek nazvaný „Svátkem Zmrtvýchvstání“.

V prvním a druhém století se příchozí nevolníci ze Sýrie, Persie a Babylónu, kteří získali svobodu, usídlili v Itálii. Filozofové z východu putovali na západ a přinášeli nauku o uctívání slunce. Tato mocná nauka ovlivnila víru Římanů, jejichž jednou z jarních oslav byl Svátek Zmrtvýchvstání. Vyznavači Křesťanství se pokoušeli sjednotit počet svých svátků s počtem svátků pohanských a tak Svátek Zmrtvýchvstání začali slavit v ten samý den, kdy národy východu uctívali Den Slunce, přičemž neuctívali doslova slunce, ale pravděpodobně slavili pravého syna, Krista. Tento zvyk vznikl ve druhém století a byl stvořen lidmi a ne Bohem. Nejsou o něm žádné zmínky v Jeho slově, čili v Bibli.

Zavedení tohoto nového svátku v pohanskou neděli bylo úspěchem. Pohané Římu začali tento svátek spojovat se svými vlastními jarními oslavami a mnoho z nich přijalo tuto formu uctívání, vyvolávající dojem křesťanské. Římská církev rostla rychle, leč smíchaná s pohanstvím. Takzvaná křesťanská církev dovolovala východním národům zachovat své pohanské zvyky a víru, pokud to dělali způsobem vypadajícím jako křesťanský pouze proto, aby zvýšila počet svých vyznavačů. To byl kompromis, který si Bůh jistě nepřál. Když se Konstantin v roce 325 n.l. stal císařem, mohli na něj církevní hodnostáři tlačit, aby vydal nařízení nutící všechny v Římské říši slavit Svátek zmrtvýchvstání. Díky tomu se pohansko křesťanská tradice začala rychleji rozšiřovat.

V té době bylo Křesťanům zakázáno slavit Svátek Paschy, který byl označen za židovský. Římská říše se stále více rozšiřovala a spolu s ní také její pohanské svátky. Zaplavilo to celou Západní Evropu. Když pohané získali vlivné pozice, změnili název Svátku zmrtvýchvstání na Velkou noc (Velikonoce) a všude se rozšiřoval pohanský zvyk hledání vajec a velikonoční zajíček byl stále symbolem plodnosti.

Slovanské Velikonoce

Abychom si mohli v plné míře a v celkové harmonii s přírodou užívat tento velký svátek, Svátek velikého dne a veliké noci, v podstatě svátek zpětného obnovení života, jeho obrození po zimní smrti, je dobré poznat rodokmen starých obřadů a uvědomit si význam prvotních magických atributů, které nás tento den provází. Velmi mnoho z nich bylo zapomenuto nebo ztratilo význam.

Slované se řídili lunárním kalendářem založeném na lunárním cyklu Měsíce. Měsíční rok čítal třináct měsíců. Všechny velké svátky byly spojené s úplňkem Měsíce a každé důležité rozhodnutí muselo být přijato během „mladého měsíce“ (dorůstajícího),pokud mělo být úspěšné. Podle tohoto pravidla jaro nepřicházelo 21. března, ale o úplňku po jarní rovnodennosti.

Dnes, kdy používáme solární kalendář (sluneční), svátek stále navazuje na jarní rovnodennost. Je to čas našich velikonočních svátků a termín těchto slavností se pohybuje mezi 21. březnem a 26. dubnem s tím že připadá na první neděli po prvním jarním (porovnodennostním) úplňku. U Velikonoc se zachoval pradávný termín agrárního lunárního svátku Nového roku a s ním část novoročních obřadů. Pro rolníky a pastýře to bylo mezní datum, od kterého mohli započít různé činnosti spojené s úpravou země a chovem. Je docela dost možné, že to byl nejdůležitější svátek celého ročního cyklu.

Část elementů Svátku jara se zařadila do Svátku Velké noci. Část z nich se však odpojila od dávného termínu a přizpůsobila se novým termínům slunečního cyklu i s daty nového kalendáře. Tak se například rituál usmrcení zosobněné zimy (Morana, Mařena, Smrtka, Máslenice, Kostroma) přiřadil k datu 21. března.

Dále pak tradiční intronizace Jarního krále (pastýři) a Obnášení královny v Polsku, obřady Jaryla-Jaruna na Rusi (dnes Zelený svatý Jurij), Kukiery v Bulharsku, běloruská Sjemucha nebo také litevský svátek Sekmine zůstaly spjaty s březnovými oslavami jara (někdy tzv. Zelené svátky).

Další magické činnosti, bez kterých se kdysi svátek neobešel, energeticky potlačované Církví, zanikly úplně, nebo se přeměnily v jinou formu. Týká se to hlavně obecně slovanského velikonočního obřadu pálení ohňů na vršcích (pálení čarodějnic, Ogni Gromadnich, Grumadek, Grmači, Grietov) a také obřadní uctívání zemřelých předků (tzv. Jarní Dědci), v různých slovanských zemích nazývaných jinými jmény: Něbožčickij Vělikdeň, Navski Děň, Navskij Velykdeň, Leldena Vělik Den, Navjan Děň, Radunica… Do této skupiny spadají také „jarní hry“, které se zachovaly například v podobě krakovského svátku Rękawki, slezských lidových závodech nazývaných Rochvistem, nebo takzvané Volové svatbě v Podlesí.

První etapou jarních obřadů bylo bezesporu pohřbívání zimy. Zosobňovala ji většinou ženská postava ze slámy v životní velikosti oblečená do bílého lněného šatu s dopodrobna vymalovanou tváří s dlouhými lněnými vlasy. Její hlavu často ověnčovala koruna z trnitého hlohu. Tato postava Morany byla v Čechách nazývána Mařena, v Polsku Marzana (Długoszova Marzyana), na Slovensku Marena nebo Marmurena, v Rusku a na Rusi Marucha, Mara, Mora a v dalších oblastech Morena, Marana, nebo Maržana. Polabští Slované, Lužičané a Slezští Slované během tohoto obřadu ničili postavu bohyně smrti nazývanou Smertnica, Šměrčucha nebo prostě Smrt.

Při obřadu vynášení Zimy byla loutka obnášena kolem vesnice a zpívali se písně zesměšňující smrt a zimní trápení. Současně bylo vyvoláváno jaro. Vše se odbývalo za stálé asistence smíchu i pláče, za zvuku rituálních řehtaček, píšťal, dud, bubnů a zvonků, včetně různých vozembouchů vyhánějících temnou moc a zlé démony. Následně byl symbol bohyně házen do vody, topen, pouštěn s proudem řeky (Morana), nebo ho lidé pálili a trhali na kusy (Smertnica, Kostroma, odtud i české pálení čarodějnic).

Teprve po provedení tohoto symbolického usmrcení mohly začít přípravy na vítání jara. Jako vždy při svátcích lidé čistili celý dům. Jarním úklidem však neměl být odstraněn pouze nepořádek a špína, ale především za celý rok nashromážděné zlo. Při úklidu bylo společně s prachem vymetáno „vše nečisté“. Pralo se prádlo a stoly se prostíraly bílým svátečním ubrusem. Muži chodili na lov a ženy pak z úlovků připravovaly sváteční jídlo. Ženy také pekly různé koláče často v podobě zvířat (symboly božstev a současně imitace dobytka, který se měl množit) a placky pro Dědy – duchy předků.

Chlapci a děvčata chodili hledat vrbové proutí a lískové větvičky pokryté čerstvými pupenci (takzvané kočičky). Větvičky se doma dávaly do vázy a nechávaly se na světlém teplém místě, aby vyrašily. Po celou dobu příprav se podlévaly vodou ze svatých pramenů, aby nabraly božskou životní sílu.

Domů se nosily také větvičky břízy s mladými lístky nebo smrk (pokud se bříza nestihla zazelenat), včetně celých mladých stromků. Zelenými větvičkami se zdobil celý dům.

Mládenci v té době začali stavět „májku“ a dívky pod dozorem bab (stařen) malovaly vejce. Obyčej malování, barvení a krášení vajec byl znám již ve třetím století před naším letopočtem. Vajíčka se tehdy barvila pomocí cibule, kůry stromů (švestka, ořech, hrušeň) a kopřivy.

Přípravy nějakou dobu trvaly. Můžeme se dohadovat, že něco okolo týdne. Nakonec, když už bylo vše hotové, se lidé myli v lázních, načež jejich podlahu pokrývali vrstvou popela. Lázně se nechávaly ohřáté, byly zde ponechávané ručníky, protože právě sem nejdříve přicházejí duše předků, aby se umyly, než společně se zbytkem rodu zasednou ke slavnostnímu stolu. V popelu se pak hledaly stopy Dědů. Večer se obcházelo celé hospodářství s ohněm a možná i kadidly s různými bylinami a z každého zákoutí byly vyháněny temné síly. Svátek ohně a zakuřování kadidlem domů se v křesťanských dobách spojil se svátkem Matky Boží Hromnické a svátkem Očištění Marie.

Hromnice a kadidlo z jalovce dodnes znají polské vesnice, kde jsou považované za prostředek chránící před blesky. Je to dozvuk části víry a obřadů ke cti Peruna, který otevíral jaro. Výše uvedený cyklus přetrval dodnes jako Květná neděle a původní větvičky se změnily na ratolesti, které se světí v křesťanských kostelech týden před Velikonocemi.

Za úsvitu následujícího dne začínal svátek. Jeho začátek tkvěl ve vzájemném udeřování se zelenými vrbovými proutky, tzv. pomládkami. Toto symbolické bití vyhánělo zlo z člověka a dodávalo mu sílu kvetoucí vrby nebo lísky. Toho dne se přistupovalo k intronizaci jara. Konalo se to podobně jako usmrcování zimy, tedy v procesí.

Po ukončení pochodu se na vybraném místě, svatém vršku, nejčastěji poblíž svatého háje, zapalovaly ohně a konaly se různé hry a hromadné hostiny. Hry často začínaly až následujícího dne. Konaly se různé závody (slezský Rochvist), pěstní souboje (kyjevský svátek Peruna z ruských Letopisů), zápasy (podleská Volová svatba), šplhání (krakovská Rękawka), souboje s klacky a podobně. Pozměněnou formu těchto iniciačních her obsahující mnoho identických elementů známe z obřadů, které popisovali kronikáři prvních Přemyslovců, vládců Polska, Slovinska a Chorvatska.

Během her se konal také druh soutěže kraslic, které se hodnotily, točily a kutálely po zemi a následně se rozbíjeli tak, že se jednou kraslicí udeřilo do druhé. Vyhrálo to vejce, o které se všechna jiná rozbila. Podobně se konaly závody také s koláči, které se pouštěly dolů z kopce.

Po těchto hrách se přistupovalo k hostině, na jejímž začátku se jedly kraslice. Vejce, jako symbol života, mělo ve slovanských obřadech velký význam. Ještě v 19. století během velikonočního hodování bylo zakázáno ho nabírat vidličkou, ale pouze rukou. Vejce bylo nejen živým zárodkem, ale zároveň symbolem rodícího se slunce, božského syna Nebeského ohně Svarožice i hlavních nebeských bohů samotného pána ohně Svaroga a pána světla Dažboga. Hostina končila pozdě večer.

Následující den se opět konala hromadná očista ve svaté vodě dříve nabrané ze svatých pramenů. Lidé se vzájemně polévali chladnou pramenitou vodou a to velmi masově. Tímto činem se lidé očistili a nabrali životní sílu, stejně jako déšť omývá rostliny a zároveň jim dodává sílu.

Když dnes barvíme vajíčka, sejeme obilí do misky, aby se nám doma zazelenilo, jdeme na „kočičky“, na pomlázku a když nakonec sedíme u svátečního velikonočního stolu, měli bychom si položit otázku a pokusit se na ní odpovědět. Co přetrvalo a co zmizelo navěky? Kolik ještě zmizí a kdy přestaneme být sebou? Můžeme správně hledět do budoucna s tím, že zpřetrháme vazby na dávnou víru a tedy na přírodu? Co víme o sobě samých, vlastních kořenech a mnohosetleté tradici? Může strom s přetrhanými kořeny plodit ovoce?